Jdi na obsah Jdi na menu
 


cr-uzemi-rk.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ

 

rk-zaboj.jpg

 

Pocina sie o uelike(m) pobiti

S czrna lesa uistupuje skala

 

/Počíná se o velikém pobití/

/S černého lesa vystupuje skála/

(stránka s písní Záboj-Sámo)

----------------------------------------------------------------------------- 

     Rukopis královédvorský nalezl v úterý na svátek svaté Ludmily 16.9.1817 královédvorský kaplan Pankrác Ignác Borč a Václav Hanka v kobce, která je v 1. patře věže kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem.
    Pankráci Borčovi bylo 26 let, Václavu Hankovi bylo také 26 let. Na stránkách Neaktuality.cz je uvedena tato věta: "Třiadvacetiletý student pražské teologie Václav Hanka objevil..." Chybně uvedený věk i obor.
(Zdroj: http://www.neaktuality.cz/domaci/ve-dvore-kralove-byl-objeven-vzacny-rukopis/).
   
   Kobka (lat. cobka) = pokoj, místnost. Některé zdroje uvádí, že RK byl nalezen ve věžním, nebo kostelním sklípku; ve sklípku věže; mylně i ve sklepní hrobce.
    Na pozvání městského písaře justiciára (právníka) Jana Sklenčky přijel v roce 1817 do našeho města český vlastenec Václav Hanka, který byl Sklenčkovým spolužákem z právnických studií. Sklenčka pozval Hanku, aby mu ukázal husitské šípy z 15. století, které byly uloženy v kostelní kobce. V současné době jsou kovové šipky ze šípů vystaveny v Městském muzeu.
   V úterý, na den svaté Ludmily 16. září 1817 dopoledne, navštívili oba dva pánové svého přítele kaplana Pankráce Borče, který je dovedl k děkanovi Janu Pušovi. Pan děkan, při debatě o historii, je oba pozval na oběd. Odpoledne (asi ve 14.30 hodin) 16. září 1817 vstoupil Václav Hanka i kaplan Pankrác Borč do kobky. Dále byli přítomni Jan Sklenčka, František Tinus, Josef Trnka, František Trnka a Jan Šáfr.

Účastníci nálezu Rukopisu Královédvorského
   v úterý na den sv. Ludmily 16. září 1817
   ve věžní kobce kostela sv. Jana Křtitele:

Václav Hanka (* 10.6.1791 Hořiněves, + 12.1.1861 Praha), spisovatel, básník, jazykovědec, univerzitní učitel a bibliotékář (knihovník) Vlasteneckého Muzea (Národní muzeum) v Praze.

Pankrác Ignác Borč (* 1.3.1791 Dvůr Králové, + 3.1.1824 Kuks), přítel Jana Sklenčky, v letech 1814 – 1819 královédvorský kaplan. Pravděpodobně skutečný nálezce RK.

Jan Nepomuk Sklenčka (* 12.10.1793 Česká Skalice, + 13. 3.1837 Dvůr Králové), univerzitní spolužák Václava Hanky, justiciár (právník, městský soudce) a písař města Dvora Králové. Zemřel ve věku 44 let.
    Jeden z jeho potomků byl divadelní pedagog a herec Ota Sklenčka, *19.12.1920 Hradec Králové, +10.10.1993 Praha).

František Tinus (+ 1831 Dvůr Králové), kancelista (městský úředník). Na vnější severní stěně kostela je jeho pamětní deska.

Josef Trnka ml. (* 1767), městský pověžný a kostelník. Jeho syn František Trnka (* 1796, +30.5.1834), 21 let.

Jan Šáfr (*18.10.1803 Dvůr Králové), ministrant, 14 let, synovec děkana Jana Puše. Při soudním jednání 29. 9.1867 byl Jan Šáfr (ve věku 64 let) jedním ze svědků o nálezu RK. 

      Při prohlížení uskladněných předmětů a knih, viděli pergamenové listy psané staročeštinou. Tyto listy byly později nazvány podle místa nálezu Rukopis Královédvorský.

   Václav Hanka o nálezu rukopisu napsal dopis svému učiteli Josefu Dobrovskému, který byl nálezem nadšen.
    Václav Hanka požádal Magistrátní městský úřad ve Dvoře Králové, aby mu byly pergamenové listy Rukopisu darovány a bylo mu vyhověno. V textu rukopisu později provedl velice neuměle úpravy, které si dovolil, vzhledem k tomu, že Rukopis byl jeho vlastnictvím.
    Listy Rukopisu královédvorského později věnoval Václav Hanka v roce 1819 Vlasteneckému muzeu (Národní muzeum), kde pracoval jako knihovník.
      Jazykovědec Josef Dobrovský i historik František Palacký datovali původně vznik rukopisu do let 1280-1290.

Originál RK je uložen pod signaturou IAb6 v Rukopisném oddělení knihovny Národního muzea v Praze, kde ho v trezoru chrání zlacená kazeta potažená kůží.

     Pergamenové listy Rukopisu královédvorského tvořily původně biblickou knihu Žalmů ze 13. století. Texty žalmů byly později vyškrábány a přepsány novým (současným) textem. Takto přepsaný pergamen je palimpsest (řecky πάλιν = palin a ψάειν= psaein = opět vyškrabaný). Takto upravené pergameny se používaly nejvíce v renesanci.
   Autor písní Rukopisu královédvorského není znám. Názory historiků, jazykovědců a badatelů na autorství RK se různí.

Pergamenová knížka byla možným majetkem:
1) některé z českých královen. Po vystěhování a zboření královnina paláce byl RK uložen do kostela. Autor Záviš z Falkenštejna, nebo Václav II. (podle Fr. Palackého)

2) knihovny jezuitů v Žírči. Po zrušení řádu a kláštera v roce 1773 se RK dostal do kostela ve Dvoře Králové nad Labem.

3) některého královédvorského kněze. Po jeho smrti RK uložen do kostelní kobky.

     Rukopis královédvorský obsahuje 14 písní, které jsou napsány na 28 stranách - 7 dvojlistů pergamenu popsaných z obou stran. Na každé stránce je 31 - 33 řádků. Dva listy jsou neúplné, ze dvou třetin odříznuté. Rozměr jedné strany je 12 x 8 cm. Podle některých badatelů byly listy RK součástí velkého kodexu tří knih po 28 kapitolách.  
    Z tohoto kodexu se zachoval pouze tento zlomek písní ve třech kapitolách, které jsou nadepsány jako šestmezcietmá, sedmezcietmá, osmmezcietmá (26., 27. a 28) kapitola třetí knihy. Pokud by byly v jedné kapitole RK 2 - 3 písně, ve všech třech knihách by bylo 200 - 250 písní. Nadpisy kapitol jsou zdobené barevnými iniciálami (červená, zelená, jedna modrá) ve zlatém orámování. Barevné majuskule v textu oddělují začátky písní.
    Písně jsou napsány jako próza bez rozdělení na verše. Text je psán bez interpunkcí. Některá slova jsou spojena.
    Rukopis obsahuje celkem 6000 slov ve 1229 verších. Václav Hanka uváděl v RK 1340 veršů.
  

Společně s RK byly nalezeny další pergamenové rukopisy:
 1)  jeden list tzv. Astronomického rukopisu ze 14. století,
 2)  stránka Gratianova dekretu (Decret Gratiani) z 12. století
 3)  útržek kšaftu (závěti) paní Silwarowé z Pilníkowa,
 4)  část listiny z roku 1461,
 5)  několik dalších zlomků.

 astronomicky-rukopis.jpgStránka Astronomického rukopisu.

Zlomek Astronomického rukopisu byl po vybrání z vazby pravděpodobně rozstřižen. Rozměry zlomku jsou podobné s rozměry stránek RK a s jejich přehyby. Pergamen Astronomického rukopisu nebyl škrábán, proto není palimpsestem a text je na něm původní.

 

 

 

 

Decret Gratiani je uložen v Národním muzeu s původním názvem strana-gratianova-dekretu.jpgConcordia discordantium canonum (Shoda neodpovídajících /porušených, rozporných/ zákonů) je dokument církevního práva. Tuto sbírku 3800 latinských textů (právo, právní otázky a svátosti), asi z roku 1148 napsal v letech 1135 - 1140 právník JUDr. (Juris utriusque doctor = doktor obojího práva) a profesor na boloňské univerzitě mnich Gratián (Gratianus 1099/1100 - 1159), zakladatel západního práva. Tento souhrn zákonů se stal základem výuky obojího práva = ius utrumque (církevního i světského) na evropských univerzitách a v římskokatolické církvi platil do roku 1917 (Codex iuris canonici), kdy byl upraven.
      Zlomek je uložený v Národním muzeu pod signaturou 1 C b 2 č.18. Na 7. řádku v textu je zlacená iniciála (písmeno) "S", a u 20. řádku je červené písmeno "E", které má modrý podklad. Řádky na zlomku odpovídají řádkům na RK (zdroj: Zjištění o srovnávacím materiálu 1996).
      "Zlomek tzv. Astronomického rukopisu, který byl nalezen V. Hankou současně s Rukopisem královédvorským a se zbytkem Gratiani i dalšími zlomky z vazeb knih ve věži královédvorského kostela v září 1817. Na Astronomickém rukopisu existují dvojité přehyby, které vznikly tím, že pergamen byl později vevázán do desek nějaké knihy. Obdobné dvojité přehyby nalezneme i na některých listech Rukopisu královédvorského. Přiložíme-li oba rukopisy k sobě, překvapí nápadná shoda." (Miroslav Ivanov: Záhada Rukopisu Královédvorského, Praha 1970).
     ---------------------------------------------------------------------------------------------------------

     V době národního obrození ovlivnil Rukopis královédvorský s Rukopisem Zelenohorským (nalezeným roku 1817), tvorbu mnoha vlasteneckých umělců a osobností:
      skladatelé:
      Antonín Dvořák (Žežulice, Opuštěná, Skřivánek, Růže, Kytice, Jahody)
      Zdeněk Fibich (Záboj a Slavoj, Luděk, Růže)
      Václav Jan Křtitel Tomášek (lyrické písně RK)
      Karel Bendl (6 písní RK)
      Leopold Zvonař (opera Záboj)
     
      malíři:
      Vojtěch Hynais, Josef Mánes, Václav Brožík (Zbyhoň), Mikoláš Aleš (ND, Pobití sasíků, obraz Turnov), František Ženíšek (Jahody), Josef Hellich (Vladislav a Neklan), Karel Svoboda (Jelen, Opuštěná), Julius Mařák (Jelen)
     
      sochaři:
      Josef Václav Myslbek (Záboj a Slavoj - Lumír), František a Antonín Wagner (Záboj DK, Lumír a Záboj ND), Stanislav a Vojtěch Sucharda, Josef Tulka (Záboj - Píseň žalu ND), Vincent Rupert Smolík/Šmolík (Beneš Heřmanův)


      spisovatelé:
      Alois Jirásek (Staré pověsti české), Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Julius Zeyer, Karel Hynek Mácha (Žežulice)
      Bedřich Smetana (Libuše - RZ).

A mnoho dalších umělců.
      Rukopis královédvorský ovlivnil i evropské spisovatele a básníky: Johann Wolfgang Goethe, bratři Grimmové a další.

   K 40. výročí nalezení Rukopisu královédvorského byla na náměstí ve Dvoře Králové postavena nová kašna se sochou Záboje. K odhalení sochy Záboje 29. 9.1857 složil Václav Hanka báseň "Raduj se a plesej Dvore dávný", která vyšla 8. října 1857 v časopise LUMÍR ročník VII. číslo 41, strana 980 a 981:

Raduj se a plesej Dvore dávný!

Václav Hanka

Raduj se a plesej Dvore dávný! Raduj se vůkol dědiny!

Dnem památným jestiť nám den slavný, den to šedých věkův hrdiny,

jenž vypudil vrahy z naší země, a vítězstvím oslavil své plémě:

Silou s vlídností vykonaným. Vítězstvím v ty časy neslýchaným.

 

Zpěvem nejprv při varytě zvučném kojil smutek pádu vlasti své.

A rozohniv srdce v sboru hlučném veškero to plémě k boji zve.

A tu táhnou v lesa ukrytosti na ty vrahy, na nezvané hosti:

Bylyť prudké boje, vzteklý chvat - A vše vzmohl jeho těžký mlat.     

 

Takých činů více opěváno, rozléhalť se v lidu jejich hlas.

Později však v nepamět to dáno, pomaluť vše hubí žravý čas.

A ty zpěvy taký osud měly, že se skryly pod Žižkovy střely.

Zpěvy plny síly, zvuku, vděk. Přespaly tu mnohý dlouhý věk.   

 

Pod Žižkovy střely v pevné věži, v blízku požehnané svatyně:

A teď čtyřicátý rok nám běží, co se objevily nevinně.

A Europa už jich slávu hlásá a nad jejich výtečností jásá.

Ty Záboji pak tu pevně stůj, a město k vlastenectví povzbuzuj!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rukopisnou kobku od doby nálezu RK navštívili tyto osobnosti:

17.9.1817 Václav Hanka (1791 - 1861), jazykovědec, archivář, básník, profesor na UK.
29.9.1857 Václav Hanka
1862 spisovatel Jan Neruda (1834-1891), historik Zikmund Winter (1846-1912), malíř Mikoláš Aleš (1852-1913), spisovatel Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman, 1843-1931), skladatel Karel Kovařovic (1862-1920), spisovatel a novinář Josef Václav Frič (1829-1890, strýc cestovatele Vojtěcha Friče), historik Václav Vladivoj rytíř Tomek (1818-1905).

29. 9.1867 historik, politik, spisovatel "otec národa" František Palacký (1798-1876), novinář a politik Karel Sladkovský (1823-1880), politik JUDr. František Ladislav baron Rieger (1818-1903), MUDr. Josef Jan Evangelista rytíř Purkyně (1787-1869), novinář a básník Josef Barák (1833-1883), básník Karel Sabina(1813-1877),  hudební skladatel Karel Bendl (1838-1897), historik, profesor a zakladatel Sokola Miroslav Tyrš (1832-1884), hudební skladatel, varhaník Josef Förster (1833-1907)

1899 spisovatel Ivan Olbracht (1882-1952, vl.jm. Kamil Zeman, syn A. Staška)

1930 historik PhDr. Emanuel Poche (1903-1987), manžel Herberty Masarykové, vnučky TGM

2.11.1966 spisovatel Miroslav Ivanov (1929-1999), kterého do kobky vedla řeholní sestra Marta Čermáková ISSM (Schönstattský řád). M. Ivanov napsal v knize Tajemství RKZ (1969): "Slečna, která na nás před děkanstvím čeká, má svazek klíčů. Odmyká vchod do věže ...",

14. 6.2003 geofyzik, profesor Zdenko Frankenberger Daneš (1920)

16. 9.2007 královéhradecký biskup (1998-2010) J.Ex. Dominik Duka OP. (1943)

30.5.2008 JUDr., profesor, kněz Ignác Antonín Hrdina OPraem. (1953)

 

 

 

14 písní v Rukopise královédvorském:

6 epických: Oldřich a Boleslav, Beneš Heřmanov (Beneš Heřmanův), Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj

6 lyrických: Kytice, Jahody, Rože (Růže), Žezhulice (Kukačka), Opuščěná (Opuštěná), Skřivánek,

2 lyrickoepické: Zbyhoň, Jelen 

 

 Obsah písní RK 

1. zlomek písně
  obsah nelze rekonstruovat.

 

Oldřich a Boleslav (Chrabrý) 

Zuola B (oleslav) ...tamo, kam(o) sie vladyky sniechu. Sedm sich vladyk s udatnými sbory.
     
   Zachovalá část písně popisuje bitvu, ve které český kníže Oldřich s vladykou Výhoněm Dubem, sedmi vladyky a 350 muži dobyl Prahu a vyhnal Poláky (Polany) v roce 1004. Událost je popsána v kronice Kosmově, Dalimilově, Bartošky z Drahonic (1431) a v Třeboňské kronice, která píše o mostě "před hradem Pražským".
     Most byl u jižní brány Pražského hradu, která byla v letech 1495-1500 zazděna a byla objevena až v roce 1928 archeologem a stavitelem Karlem Fialou. O existenci jižní brány nikdo v letech 1500 - 1928 nevěděl. V 60. letech 20. století bylo zjištěno při úpravách Valdštejnské ulice, že v těchto místech bylo levé rameno Vltavy. Nad ním byl most, který vedl k jižní bráně Hradu.
     V písni se píše o Praze a "Prahou" je míněn Hrad.

praha--nejstarsi-vyobrazeni.jpg
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pražský hrad, obsazený polským králem Boleslavem I. Chrabrým, osvobodil český kníže Oldřich útokem vedeným ze Strahova a Petřína přes podhradí (Malou Stranu). 
     S pomocí českého pastýře vnikl Oldřich do Hradu jižní branou (dnes pod Vladislavským sálem) a vyhnal Poláky. 
     Pastýř "hlásá bránu otvořiti vzhoru". Dobytí Prahy knížetem Oldřichem přes bránu u Vltavy popisuje i německý kronikář biskup Dětmar z Merseburku (+1018), současník Oldřicha a Jaromíra: "V tom (český) pastýř ženoucí stádo (ovcí), na brannýho (polský strážný) volal, aby most zdvihnutý spustil. Když most spuštěn byl, pastýř vstoupil na most a hlasitě troubiti počal. Čechové na most rychle skočili a hřmot učinili."
  

Beneš Heřmanův

Písní Beneš Heřmanův začíná 26. (šestmezcietmá) kapitola třetí knihy.  

Pocína sie kapitule sestmezcietmá trsietiech knih o pobiti Sasíkóv
Aj, ti slunce, aj, slunečko, ti li si zalostivo?

    
     Epická píseň RK popisuje bitvu mezi Sasy vedenými markrabětem Siegfriedem z Míšně (von Meissen) a českým vojskem pod vedením šlechtice Beneše, syna Heřmana (Germana) z Ralska z rodu Markvarticů. Češi zahnali Sasy do lomu pod hrubou (velkou) skálou v Dračích skalách u skály Kapucín a zvítězili. V RK je napsáno: "pod hrubu skalu". Velká písmena (Hrubá Skála) napsal Václav Hanka v později vydaném knižním překladu.
     Český král Přemysl Otakar I. bojoval v Německu na straně Oty IV. Brunšvického (saského Welfa) proti Filipu Štaufovi (Šváb) v boji o císařskou korunu.
     Událost je kladena k roku 1203 za vlády Přemysla Otakara I. Není zaznamenána v žádném jiném historickém pramenu.
     Na obraze Mikoláše Alše z roku 1894-5 je výjev bitvy ve skalách u Turnova podle písně Beneš Heřmanóv z Rukopisu Královédvorského.
     Na zámku Hrubá Skála je freska s výjevem této bitvy, a v duchu romantismu s datem 1562. Obraz byl namalován v roce 1828 na přání majitele zámku Lexy z Aehrenthalu.               

Obraz Pobití Sasíků pod Hrubou skálou  (1894-1985 M. Aleš, Muzeum Českého ráje Turnov)

  pobiti-sasiku.jpg

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzadu hrad Trosky
Na skále stojí Beneš syn Heřmanův   

 

   Obraz s rozměry 10 x 8,5 m se řadí mezi největší světová plátna. Malíři Vojtěch Bartoněk, Karel Vítězslav Mašek a Václav Jansa namalovali obraz podle předlohy Mikoláše Alše v roce 1894 pro pavilón Klubu českých turistů na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895. Plátno bylo instalováno jako diorama, s kameny, keři a stromy.
     V roce 1908 byl obraz vystaven na výstavě českých malířů. V Turnově byl obraz instalován na Krajinské výstavě 1925 – 1931. Pak byl uložen ve skladu a v 50. letech převezen do Alšovy galerie na Hluboké, kde se nevešel do expozice. V roce 1960 byl převezen opět do Turnova a od roku 1974 vystaven.

 

Jaroslav    

Pocína sie o velikých bojéch krsiestian s Tatary.
Zviestuju vám poviest veleslavnú o velikých pótkách, lútých bojéch.

    Nejdelší z písní RK popisuje vpád Tatarů (Mongolů) do Evropy pod vedením tatarského chána Kublaje, aby pomstil svou zabitou dceru Kublejevnu. Chánova dcera se vydala do Evropy, aby poznala západní život. Na několika vozech vezla velké bohatství a pro ně byla zavražděna.
     Píseň podrobně líčí dvě bitvy na Sv. Hostýnu a u Olomouce v roce 1241, kde české vojsko pod velením Jaroslava ze Šternberka zvítězilo nad Tatary (Mongoly).

 

Čestmír a Vlaslav

Touto písní začíná 27. (sedmezcietmá) kapitola třetí knihy.

Pocína sie kapitule sedmezcietmá trsietiech knih o uícestuie nad Vlaslauem.
Neklan kazie vstáti k uojnie, kazie kniezieciemi slovi protiv Vlaslauu.    

     Válka měla být v pohanské době, asi v polovině 9. století. Boj mezi Lučany, vedenými knížetem Vlaslavem (Vladislavem) a Pražany, které vedl Čestmír (Tyra), vojevůdce knížete Neklana. Čestmír osvobodil vévodu Vojmíra, zajatého luckým velitelem Kruvojem a porazil Vlaslava s jeho vojáky na Turském poli, ale sám zemřel.
     Událost je popsána i v jiných kronikách. Pod názvem Lucká válka je v knize Staré pověsti české (Alois Jirásek).

 

Ludiše a Lubor

Pocína sie o slavném siedání.
Znamenajte, starsí, mladí o pótkách i o siedání.  

    Souboje rytířů zvané sědání (klání). Rytířské souboje byly velice oblíbené ve 13. století za vlády českého krále Přemysla Otakara II. (1233-1278). Není známo, kdy se odehrál děj této písně.  
    Zálabský kníže uspořádal pro svou krásnou dceru Ludiši rytířský turnaj. Všechny souboje vyhrál zemanský syn Lubor a získal ruku zálabské kněžny Ludiše.
     Titul zálabský kníže použil poprvé v roce 1700 vlastenec, historik a kněz řádu Křižovníků s čerenou hvězdou Jan František Beckovský O.Cr. (1658-1725). Beckovský píše poprvé o zálabském knížeti Boleslavu I. Ukrutném.

 

Záboj (Sámo)

Pocína sie o velikém pobití.
S czrna lesa vystupuje skala, na skalu vystupi silný Zaboj, obzira kraiiny na vsie strani, zamuti sie ot kraiin ote vsiech i zastena placiem holubinim.

     V době vlády franckého krále Dagoberta I. vpadlo jeho vojsko pod vedením franckého vévody Luďka do Čech. Luděk se snažil násilím vnutit pohanským Čechům křesťanství a vyvolal boj s vůdcem Čechů Zábojem. Píseň popisuje odpor Slovanů pod vedením Záboje a jeho druha Slavoje, kteří pronásledovali Franky a Luďka zabili.
     Bitva se odehrála v 7. století na neznámém místě. Vůdce kmene Čechů Záboj je francký kupec Sámo, sjednotitel a první kníže Slovanů.

 

Zbyhoň (Zbihoň)

28. (osmmezcietmá) kapitola třetí knihy.

Pocína sie kapitule osmmezcietmá trsietiech knih o piesniech. 
Poletova holub se drsieva na drsievo, zalostivo vrka horsie vsiemu lesu.

    Mládenec má veliký žal, protože mu loupeživý rytíř vladyka Zbyhoň unesl dívku na svůj hrad. Mladík se tam dostane, Zbyhoňovi rozbije hlavu mlatem a svoji dívku vysvobodí.    

 

Kytice

Vieje vietrsiecek s kniezieckých lesóv, bieze zmilitka ku potoku, nabiera vody v kovaná viedra.

    Dívka se vydala k potoku, aby nabrala vodu do vědra. Po potoce vidí plout kytici, chce ji vylovit a spadne do vody. Přemýšlí, kdo kytici pustil po proudu. Kdyby to věděla, měla by ho ráda.


Jahody  

Ide ma mila na iahodi na zelená borka.  

   Dívka šla se svým milým sbírat do lesa jahody. Při tom si zabodla do nohy trn, její mládenec ji ošetřil a došel pro bílého koně, aby ji odvezl. Dívka přemýšlí, co by její známosti řekla matka, která ji před chlapcem varovala.

 

Jelen

Bieháse jelen po horách, po wlasti poskakoua, po horách, po dolinách krásná parohy nosi, krásnýma parohama hustý les praze, po lese skákáse hbitými nohami.

    Píseň popisuje smutek nad smrtí mládence, kterého zabil neznámý vrah. Na hrobě vyroste dub a vedle hrobu poskakuje jelen. Na dub se slétají krahujci a oznamují chlapcovu smrt.
      Podle dr. Jiřího Beránka se jedná o krále Václava III., který byl zavražděn v Olomouci. Jelen s krásnými parohy = král Václav s korunou. Krahujci, kteří obletují mrtvého jinocha jsou symbolem polského krále Vladislava Lokýtka a jeho dvořanů.

 

Róže

Ach, ty róze, krásná róze, ciemu si ranie rozkvetla, rozkvetavsi pomrzla, pomrzavsi usviedla, usviedevsi opadla? 

    Dívka čeká na svého chlapce a naříká nad růží. Usnula a zdál se ji sen o prstenu, ze kterého vypadl drahokam.

 

Žezhulice 

V sirém poli dúbec stojí, na dúbci zezhulice zakukáse, zaplakáse, že nenie vezdy jaro.  

     Dívka rozmlouvá s kukačkou (žežulicí), která naříká, že není stálé jaro. Dívka ji vysvětluje nevýhody jednoho ročního období i to, jak je bez svého milého osamělá. 

 

Opuščěná

Ach vy lesi, tmaví lesi, lesi miletínstí, ciemu vy sie zelenáte v zimie, letie rovno.  

     Opuštěná dívka, sirotek bez rodičů, oslovuje miletínské lesy a naříká nad svou opuštěností, protože ji vzali i milého chlapce.

 

Skřivánek 

Pleje dieva konopie u panského sada. Pýta sie jej skrsivánek, pro cie zialostiva.  

    Dívka pleje konopí a stěžuje si skřivánkovi, že nemůže poslat vzkaz svému milému, kterého odvedli do kamenného hradu. Prosí skřivánka, aby mu zanesl její pozdrav. 

 

2. zlomek písně

Zakrákocie v hradie vr(ána)...
     Začátkem této věty končí Rukopis královédvorský.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA